prof. Jiří Horáček o stavu duševního zdraví v České republice

Jsme nešťastní, říká nový ředitel Národního ústavu duševního zdraví: Podle slov prof. Horáčka je situace je vážná a volá po koordinované akci. Hlavní důvody jsou podle něj 3:

Za posledních 20 let přichází jedna krize za druhou: migrace, finanční krize, válka (na Ukrajině), covid.
Žijeme převážně v digitálním světě, který má svá specifika a složitosti světa výrazně amplifikuje.
Posledních 20 let jsme v geopolitické válce s Ruskem, které se snaží štěpit západní společnosti a tím posílit svoji pozici a vliv.

Všechny 3 body se mi zdají dost propojené a navzájem se negativně posilují. Vezměme si, jak se za poslední cca 20 let změnil přístup ke zprávám a zpravodajství. Dříve bývalo zvykem si dopoledne přečíst noviny, večer v osm se podívat zprávy, sem tam na nějaký související pořad, a to bylo vše. Dnesní zpravodajství (někdo ho dokonce nazývá "infotainment", neboli zabavení se zprávami) se vyznačuje neustálým proudem nových a nových informací, detailů, pitvání událostí "minutu po minutě", dostupných 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, ihned po ruce. Dokonce nám můžou chodit notifikace, že se něco důležitého stalo a musíme to rychle zkontrolovat. A tím, jak je řada zpráv podbarvena strachem, strašením a pocitem ohrožení, máme přirozeně tendenci jim věnovat více a více pozornosti.

Prof. Horáček říká, že lidská psychika zatím není adaptovaná na život v digitálním světě, a proto je buď potřeba se přizpůsobit, nebo digitální svět regulovat.

Seberegulace je první skupina, to co můžeme udělat my, každý z nás, hned, ode dneška, od těďka. Třeba vypínat [telefon], koukat se chvilku do zeleně místo do obrazovky. To myslím zcela vážně. Je jasně prokázáno, že v okruhu asi 3 kilometrů množství zeleně se kterou se setkáváme má pozitivní a profylaktický efekt na deprese a úzkosti. Takto se prostě musíme naučit žít a tím vykompenzovat ten složitý svět.

Jednou z věcí, co mi citelně pomohla je, že jsem začal na noc vypínat telefon a ráno mě budí dedikovaný budík. Jednoúčelové zařízení, co jen ukazuje čas a ve stanovenou chvíli pípá. Je to docela úleva vědět, že mě do rána nebude nikdo a nic rušit. A zároveň, když je telefon vypnutý, není tak snadné po něm sáhnout začít konzumovat nějaký digitální obsah.

Kdo je více ohrožený:

Obecně platí pravidlo, že lidé, co mají flexibilnější myšlení, jsou schopní hledat nové cesty v situacích ve kterých ještě nebyli jsou na tom lépe. A lidé, kteří mají tendeci myslet rigidně, tedy aplikovat staré dovednosti na situaci, na kterou už se nehodí tak jsou na tom hůř. A bohužel některé složky digitálního světa - konkrétně sociální sítě - mají tendenci tlačit lidskou psychiku směrem k rigidnímu pólu. A tím se to celé perpetuuje a zhoršuje.

Jak s tím pracovat?:

My [lidé] máme do značné míry pod kontrolou naše psychické procesy, ale napřed jim musíme rozumět. [...] Obecně platí pravidlo, že čím blíž jsme realitě, taková jaká je, fyzikálnímu světu, tak jsme ve světě bezpečnější a odolnější. A čím víc je svět zprostředkován, přes víc kroků, třeba mediálně, tak jsme ve větším riziku, že z toho budeme zmatení. A ten současný [digitální] svět, ovlivňuje v [naší] psychice řadu parametrů. Emoce - necítíme se dobře, jsme úzkostní, nebo jsme subdepresivní nebo depresivní. Ovlivňuje to spánek. Poruchy spánku jsou věc která je narůstající, naprosto zásadní a relativně dobře přístupná té intervenci, když s tím chceme něco udělat. [Současný digitální svět] ale také mění myšlení. To, že jsou dneska tak populární konspirační teorie a lidé propadají dezinformacím a jsou ochotní věřit něčemu, co okolní realita jasně vyvrací [...], to jsou všechno věci, které nejsou náhodou. To není náhoda. Něco se děje, a my s tím něco musíme udělat.

Jak poznat, že jsme nemocní?:

To je mimořádně složitá otázka. Proto jsem neřekl [...], že naše společnost je depresivní nebo úzkostná, ale že se prostě cítíme špatně. Cítíme se hůř, než bychom se cítit mohli a než bychom se cítit chtěli. Vemte si, např. jsem mladý člověk, je mi 14 nebo 16 a někdo mě seznámí s tím, že ty pocity, které mám by mohly být deprese. Je riziko, že já se identifikuji s tím, že já jsem depresivní, sám sobě přišiju diagózu deprese a stane se to, že se hodím do pasivní role a začnu říkat "vylečte mě, státe, doktoři." A když máme teď velkou část lidí, kteří se necítí dobře, a teď navíc je přesvědčujeme o tom, že to je deprese, a to není deprese, je to jak říkal prezident Havel blbá nálada, tak tím se to ještě zhorušuje. My potřebujeme naopak být v aktivní roli a sami se sebou něco dělat. Když se cítím špatně, měl bych změnit podmínky svého života, abych se cítil dobře. Neříkám, že neexistuje deprese, ale deprese není tak častá, jak se nám třeba může zdát.